Kdo jste, Pane?

Letní povídka pro Víkend MF DNES ------------- Slunce pálilo do oken. Ještě pořád jsem ráno vítala z postele, už několik hodin. I tohle ráno mi byl v posteli společníkem hlavně notebook. To kvůli práci jsem mohla denně zaznamenávat první rozbřesk slunce a probouzela se současně se slunečními paprsky. Jak by byly krásné, kdyby neevokovaly další hřejivý den trávený před chladným a nemluvným monitorem. Tento den však měl být jiný.

Kdo jste, Pane?Klára Tenarová

Trvalo to několik měsíců, ne-li let. Nyní je na čase s tím přestat. Dnes si to dovolím. Vypnu počítač i hlavu a podívám se mezi lidi, ty reálné. Nezbývá než alespoň pro jednou zapomenout na všechny vytvořené programy, potlačit všechny obranné reakce a přestat poslouchat svůj strach.

Zítra bude také den, zítra budu pracovat. Třeba dodělám to, co jsem měla mít hotové před dvěma týdny. „Jeden den se v takovém zpoždění ztratí, ne?“ promítala jsem si v hlavě. Navíc, stav nestíhání zažívám posledních několik měsíců, jeden den na tom nic nezmění.

Cítila jsem se zvláštně, bylo to příjemné i nepříjemné současně. Bylo to jako očekávání nových začátků. Jenže začátky nemohou existovat bez konců a konce bývají velmi náročné.

Byla jsem nejistá, ale plná očekávání. Těšila jsem se na staré známé, na jejich úsměvy. Toužila jsem se vrátit alespoň skrze příběhy k jejich životům. Znovu jsem se chtěla přiblížit k lidem, které jsem měla tolik let vedle sebe. Byli skoro jako moje rodina. Všechno se však postupem let někam vytratilo. Spíš jsem se ztratila já. Oni zůstali. Schovala jsem se před svůj počítač a přes cestu vytyčenou dráty jsem zmizela kamsi daleko od všech. Nechala jsem se ovládat svým strachem. Podlehla jsem svým strašákům. Přestala jsem žít.

Jedno velké setkání starých známých, blahý letní podvečer a oprašování těch nejpříjemnějších vzpomínek. Atmosféra naší akce byla kouzelná a naplňující. Všichni, kteří kdysi patřili do mého života, byli najednou u mě. Najednou bylo vše jako kdysi, jakoby se nic nezměnilo. Zmizely mé obavy a nejistota. Bylo to setkání plné úsměvů a návratů. Povídání bylo plné emocí a líčené historky veselé jako kdysi. Zmizela trapnost. Ostré hrany se zaoblily. Vše bylo živé, ale ještě krásnější a smysluplnější než předtím, dokonce i události, které smysl nikdy neměly.

Až teď jsem si uvědomila, o co všechno jsem přišla. Bylo úžasné každý den potkávat tyto osůbky a prožívat s nimi velkou část svého života. V této skutečnosti jsem většinu dní trávila úplně sama. Virtuální komunikaci nepočítám, ta je znetvořená dráty. Ani telefony nikdy nenahradí osobní kontakt, letmé doteky, gesta, pohled do očí nebo výraz obličeje toho druhého. To vše mi teď chybí.

S přibývajícím večerem a vzrůstající hladinou alkoholu se do naší zábavy připojili i noví známí. Ti, kteří by patřili do mého života, kdybych na jedné životní křižovatce neodbočila. Já jsem však odbočila. Asi jsem se někam zatoulala.

Najednou byla minulost příjemnější než přítomnost a budoucnost jen nejistá očekávání. Oni ví, kam patří, ví, kam půjdou večer, co bude ráno. Já jsem měla mít před sebou jen další rozbřesk slunce, kdy s prvním světlem zapínám počítač a den, který končí zase až v hluboké temné noci u klávesnice. Čekal mě zítřek, ale vůbec se mi nelíbil. Najednou jsou měla před sebou zítřky, do kterých jsem patřit nechtěla.

Noční zábava zúžila okruh účastníků naší velkolepé akce. Zbylo nás pár, zmámených alkoholem, vzpomínkami, myšlenkami nebo vším současně. Procházka nočním městem s jedním novým známým rozbila všechno, čemu jsem do té doby věřila. Jeden opilecký rozhovor zbořil bezezbytku každý kus toho, čemu jsem věnovala více než dva roky svého života, veškerý svůj čas, ten pracovní i volný. Vlastně žádný volný čas už nebyl.

Snažila jsem se to onomu pánovi vysvětlit, ale má obhajoba sebetrýznění a leptání času nejsilnější žíravinou s nálepkou „práce“ nenašla odezvu. Pár jasných otázek znělo jednoznačně. Mé odpovědi byly nejisté a tápavé. Nedalo se jednoduše odpovědět. Nebylo snadné se podívat pravdě do očí. Jenže pravda stála přede mnou jako nikdy před tím. Měla podobu mladého opilého pána plného zásadních řečí o životě. Nebylo jich moc, ale byly trefné. Tento pán mi onen večer otevřel oči. Pán, který mluvil pod vlivem alkoholu tak nesrozumitelně, že mi věty musel opakovat, abych je správně slyšela. Tón řeči v sobě nesl nádech opojení a alkohol možná nakonec ovlivnil i další a další opakování těch stejných dotazů. Onen pán tvořil věty jako o život, jenže předmětem nebyl ten jeho, ale život můj. „Dá se tomu život vůbec říkat?“

Na tak krátkou vzdálenost alkohol absolutně vyprchal a ke mně se dostávala průzračně čistá slova. Pár okamžiků ovlivnilo všechno, co přijde po nich. Jeden večer a to, co byla do té doby pravda, je najednou jenom hloupá fraška. Pravda si stojí tam někde za zdí a jenom se směje. Směje se stejně jako onen opilý pán, který mě svádí domů. Vše je nejednou tak jasné jako nikdy.

Další ráno už nebude stejné. Zítřejší dny už se nebudu utápět ve svých bludech spokojenosti. Čeká mě hledání směru, který má být pro mě ten správný. Tolik jsem byla přesvědčena, že je to ten aktuální. Ale ono to tak není, že Pane?

A proto Vám píšu.

Kdo jste, Pane? Kdo jste, Pane, že mi vidíte až do duše? Díváte se na mě tak, že se až musím stydět. Kdo jste, že si dovolujete mi oponovat? Ptáte se mě na můj život, který je Vám úplně cizí. Ptáte se tak, že předem znáte odpověď. Kdo jste, Pane? A kde jste se tu vzal? Přijdete si jen tak. Jen tak mi říkáte, že všechno dělám špatně. Jen tak chcete políbit?

Jak by to mohlo být jen tak? Ukázal jste mi zrcadlo, tak silné a pravdivé, až mě to srazilo do kolen. Rozhodil jste mou zdánlivou stabilitu a z mého života udělal hromádku karet. Ta teď létá vzduchem a já si nejsem jistá, zda ji mám vůbec chytat. Má to cenu? Je o co stát? Kdo to ví? Vy, Pane, asi ne.

Jeden večírek a jeden úplně cizí člověk, navíc silně pod vlivem alkoholu. A tento člověk mě tak ovlivnil? To on rozhodil můj zdánlivý vnitřní klid? Nějaký ožrala? Jak je to možné? Co je to za člověka? Kdo jste, Pane?

Možná má stabilita byla tak pevná, že by jí pohnul i lehký vánek. Možná jste musel přijít Vy, někdo nový a nezaujatý, někdo, kdo mi bez obalu řekne, jak to vidí. Někdo, kdo nebude mít zábrany a žádné slitování, žádný respekt a pochopení. Bylo to, jako kdybyste mě zmlátil, Pane. Jakýpak vánek! Hotové tornádo.

Bylo to, jako když se zjeví anděl a ukazuje ten správný směr. Jenže Vy nejste anděl, že? Jen jste mě upozornil, že má cesta může skončit v pekle. Žádný andílek, vy jste býk, tak skálopevný, uzavřený, klidný a stabilní, takřka opak otevřeného, divokého a rozporuplného berana uvnitř mého těla. Jako já chcete tlačit své názory a prosazovat svoji moc. Nechcete ustoupit. Ani já nechci, mám beransky tvrdou hlavu. Naše světy jsou tak protichůdné, až se snad i přitahují.

Naše setkání bylo plné rozporů. Mezi námi byly konflikty od prvního okamžiku. Pořád je cítím, zatím jsou lehké, ale jsou tu a nedají se popřít. Naše povahy jsou vzájemně nesourodé. Dřív nebo později se ostře střetneme, Pane. Vy býk a já beran – kdo z nás vyhraje? I tak, ještě než svedeme životní bitvu, chci vědět, kdo jste.

Váš svět plný síly a odhodlání, pravdy a přímosti mě láká. Možná mi nakonec není tak vzdálený. Zajímáte mě, Pane, i když vlastně nevím proč. Provokujete mě. Neumím si to vysvětlit. To já se teď chovám jako býk, na kterého Vy máváte červenou vlajkou.

Takže jste i házenkář? Zvláštní na technika. A z Moravy? Mluvíte pražsky. Máte rád špenát - stejně jako já, ale moc ne, že? Neznám Vás a nechápu. Nechápu, Pane, proč Vám vůbec píšu. Jste cizí člověk, chlap, který ve mně jeden večer viděl potenciální oběť. Nepovedlo se, ale můj život jste obrátil vzhůru nohama.

Kdo jste, Pane? Vím o Vás jen to, že asi máte rozum. Nevím však nic o Vašem srdci. Máte je vůbec?

Musel přijít zítřek, abych si uvědomila, že Vás možná ani nemám poznat. Zřejmě to tak má být.

I tak, Pane, právě teď, když slunce září více než kdykoliv předtím a já mu v klidu nastavuji svoji tvář, zavírám oči. Uvažuji jinak než předtím. Mé myšlenky se obracejí k Vám. Právě teď, Pane, toužím po Vaší přítomnosti, po Vašem pohledu a slovech. Škoda, že jich máte tak málo.