Slunečnice ve stínu lípy

Slunečnice snad září víc než slunce. Jsou nádherné, dokonalé. Vzpomněla jsem si na van Gogha a jeho osud. Vzpomněla jsem si, jak jsem četla o jeho depresích a stavech beznaděje, o jeho boji se sebou samým. Tuším, co uvnitř cítil. Vím, jaké je to žít s bolestí v srdci, s pocity prázdnoty a vinou.

Slunečnice ve stínu lípyKlára Tenarová

Modlím se: „Otče nás, jenž jsi na nebesích...“ Jinou modlitbu neznám, jinak se modlit neumím. Přesto si tato slova přeříkávám v hlavě snad každý večer, poslední dny, týdny... Už to bude měsíc.

Neúnavní ptáci zpívají horkým paprskům slunce. Slunce zase svítí pro hedvábný blankyt oblohy. Stojím ve stínu lípy, sleduji poletující motýly, oddávám se ptačímu cvrlikání. Van Gogh už je z pryč, pryč z mé mysli, ale ty jsi v ní pořád. Škoda, že jsi tam a ne tady. Stín lípy je příjemný, snad i tobě.

Sluncem zalité dny bývají plné života. Jenže k životu patří i smrt.

A tak i kouzelné dny plné slunce mohou přinést pochmurné události. Kdo by to čekal?

Slunečnice září na tvém hrobě, stojím ve stínu lípy a přemítám, co všechno jsem udělala špatně.

Byl to šok, úplně stejný šok následoval každou zprávu o tom, že jsi v nemocnici. Nebyla jiná cesta než ta za tebou. Tentokrát tvé bláznění bylo extrémní. Kolik úsměvů přinesly tvé otázky: „Kdy jste přestěhovali nábytek? Kde mám svůj sekretář? A proč jste mi domů přivedli nájemníka?“ Vybavuji si, jak si při té poslední otázce házela očima, aby bylo jasně poznat, že máš na mysli tu ženskou, která leží na vedlejší posteli. „To je teda nájemník! Vždyť ta pořád spí! A kolik vám platí?“ Zprvu jsi nevěděla ani to, že jsi v nemocnici. Bylo to úsměvné i deprimující zároveň. Byl to šok, asi hlavně pro tebe. Jenomže my jsme měli co dělat sami se sebou, než abychom si toho všimli.

Už tolik jsi toho překonala. Vždycky jsi všechno zvládla. Byla jsi tak silná. My všichni jsme obdivovali tvoji neutuchající energii, tedy v době, když jsi ji nechrlila v podobě pro nás nepřiměřených požadavků a otravných žádostí. To pak pocity obdivu spíš střídaly pocity zlosti. Uměla si toho hodně, bravurně si zvládala i roznítit nás ostatní do stavů zuřivosti. Nikdo z nás není tak svůj jako ty. Nikdo z nás nemá tak silné hodnoty, aby je tak zarputile prosazoval. Nikdo z nás nemá tak dokonale uspořádaný život, sekretář, skříň a myšlenky, jako jsi měla ty. A to i přesto, že sis tehdy v nemocnici neuvědomovala ani to, že neležíš ve své ložnici.

Ve tvých slovech však byly náznaky. Já mám dnes pocit, že sis to nechtěla připustit z jednoho konkrétního důvodu. Totiž, že jsi moc dobře věděla, pro co sis tam přijela. Stejně jako si budoucí maminky jezdí do porodnice pro nový uzlíček života, někdy staří lidé jezdí do nemocnice svůj život odevzdat.

My jsme bláhově věřili, že to bude stejné jako vždycky, že překonáš nepřekonatelné a zase se vrátíš k nám domů. Jenže to představovalo i možné budoucí problémy. Začaly se tak probouzet obavy nás všech, kteří jsme zažili, co to znamená starat se o nemohoucího. Od chvíle, kdy jsem ti v nemocnici měnila plínku, jsem přemýšlela, jak to zařídit. Jak ti být poblíž, abych se o tebe mohla starat. Bylo jasné, že potřebuješ péči a sama to nezvládneš, ne v tomto stavu, ne v parném létě. Byla jsi zase tak slabá, chvilku to potrvá, než znovu nabereš sílu. „Jenže co můj život, co má práce? Jak to všechno zvládnu? Je jasné, že nejdůležitější jsi ty, ale také je jasné, že kvůli tobě budu muset hodně opustit. Jak budu vydělávat?“ Vždyť já sama jsem tehdy byla ve stavu, kdy jsem vyčerpala všechny své síly. Já sama jsem se cítila bezmocná a to měl teprve přijít boj. Já sama jsem byla na dně. Bála jsem se toho, co bude. Neuměla jsem si představit, že znovu zvládnu už známý režim – plínka, snídaně, prášky, čaj, povídání, svačina, oběd, prášky, procházka, svačina, čaj, večeře, prášky, příp. procházka, povídání, plínka, občasné koupání a věčné poslouchání nářků. Do toho své pracovní aktivity, stresy a finanční problémy, nehledě na stěhování. Věděla jsem, že tě v tom nenechám. Jen jsem měla strach o to, jestli to tentokrát ustojím.

Vím, že muselo být šílené ležet v takových vedrech v tak nepříjemném prostředí. Horko ještě prohloubilo onen nemocniční pach, vzduch byl permanentně vydýchaný a dusno nesnesitelné. Věřili jsme, že i tohle si vybojuješ. Pro bojovníka není slitování, nedalo se než bojovat, nechtěli jsme přijmout rezignaci. Proto jsi musela snášet to horko, to zatuchlé deprimující prostředí, ty lékařské procedury. I ta kyslíková maska ti přece měla pomoct! Mrzí mě, že jsem ti to nedokázala vysvětlit po dobrém. Mrzí mě, že jsem tě nutila ji mít na obličeji. Mrzí mě, že jsem na tebe byla tak tvrdá. I přes své nemoci a tělo vypovídající služby jsi pro mě byla plná energie. Byla jsi bojovník, co se nevzdává, nikdy. Chtěla jsem tě podnítit k boji, proto jsem byla zlá. O život se nedá nic než bojovat.

Vlastně jsem to věděla už den předem. Nikdy před tím jsem nebyla u přímého vyjádření doktorů. Ten den jsem si to vyslechla. Znělo to, jako kdyby každé vyléčení jednoho znamenalo nový zánět jinde, jako kdyby jeden kmen bakterií či virů vystřídal jiný, ještě agresivnější. Bylo to, jako když si tělo hledá nemoc, které by podlehlo. Bylo to velmi vážné, tak přesně to znělo z úst primáře. V tomto okamžiku mě poprvé napadlo, že už se domů nevrátíš. Ten den jsem poprvé pocítila reálné obavy o tvůj život.

Navštívila jsem tě ještě ten večer. Byla jsi v tak hrozném stavu, že jsem ihned litovala, že jsem vůbec přišla. Bála jsem se naříkání, na které nebudu umět reagovat, bála jsem se zůstat. Nezbylo ti nic než to zvládnout, nedalo se ti pomoct.

Chtěla jsi spát, jen jsem tě pozdravila, pohladila tě a plánovala se rychle vytratit. „Už jenom usnout, už jenom usnout,“ mumlala sis pro sebe. Napadlo mě, že bude dobře, když usneš, aspoň nebudeš cítit bolest. Ostatně, co v takovém parnu, v nemocnici, v tuto dobu jiného dělat? Mrzelo mě, že jsem přerušila tvé usínání. Rozloučila jsem se a chvíli se dívala, jak se zavřenýma očima čekáš na konejšivý spánek.

Už jsem byla za dveřmi, když jsi mi ještě posílala několik vět. Rozuměla jsem jen té poslední, jemná slova zněla jako drsný výkřik: „Ty už jsi pryč.“ Vrátila jsem se k tvému lůžku, ale měla jsi zavřené oči. „Tak mi to řekneš zítra, jo?“ pomyslela jsem si a opustila tě.

Tu noc jsem nespala, hlavu jsem měla plnou myšlenek. Přemítala jsem pořád a pořád dokola, znovu a znovu očekávanou budoucnost. V hlavě jsem prožívala další dny v nejrůznějších možných variantách. Představovala jsem si, co všechno hrozného by se mohlo stát. Vzlykala jsem do polštáře. Horké slzy pálily do tváře, tekly proudem stejně jako černé myšlenky. Pesimistické scénáře mi přinášely pocity smutku a beznaděje. V duchu jsem si zažívala, jaké by to bylo přijít o někoho tak blízkého.

Několikrát mě napadlo, že musím napsat tátovi, aby za tebou zašel do nemocnice. „Ona se už nevrátí,“ tak měla znít má zpráva, tak moc jsem o tom byla přesvědčená.

Vždycky to byly jen obavy a ona se vždycky vrátila, tentokrát to byly pocity jistoty. Raději bych se spletla. Ale tehdy to byla jistota. Jistota. Nic než jistota. Věděla jsem to. Neuměla jsem si však představit, jaké to bude, jak to bude těžké a smutné, jak moc to bude bolet. Se vším se dá bojovat, ale proti smrti jsme všichni bezmocní. Není jak bojovat, není co chápat, není se jak smířit, není nic, jen smrt.

Ranní telefonát oznamoval, že babka umřela. Nechtěla už nám být na obtíž. Ti z nás, kdo přicházeli v úvahu v péči o ní, měli obavy. Řešili jsme, jak to zvládneme ke svým každodenním povinnostem a životním bojům. Ona to vyřešila za nás. Vždycky měla řešení. Vždycky si se vším poradila. Vždycky věděla, co dělat, i když nám se to mnohokrát nelíbilo. Její život byl naplňující. Ona byla výjimečná. Ona věděla, jak žít.

Tolikrát říkala, že by chtěla odejít ve spánku. Jak postupně přihlížela odchodům svých vrstevníků, spolužáků, kolegů, kamarádů i příbuzných, neměla víc než trefné komentáře. Ti, kteří usnuli a už se nevzbudili, měli podle ní hezkou smrt. „Tak bych si to taky přála,“ každý z nás to od ní slyšel tisíckrát. „Už jenom usnout, už jenom usnout,“ vzpomněla jsem si na její slova v nemocnici.

S tebou odešel kus mého srdce. Zůstaly pocity samoty, prázdnoty a viny. Vím, že jsi mi odpustila, ale velmi lituji, že jsem ti nestihla dát víc. Tolik by sis to zasloužila.

Tak moc nám chybíš. Bez tebe si tady nevíme rady.

Sedím na tvém hrobě a pláču. Je nádherný letní den. Zářivé slunečnice schovává stín lípy a já si říkám, že tady nemůžeš mít krásnější kytky. Kéž bych uměla žít tak, jako jsi to uměla ty.